Jak jsem se vrátil k psaní

Co si dokážu vzpomenout, tak mě bavilo psaní. Dobře, ne vždy by se to dalo pojmenovat jako nějaký ucelený sloh, který dával hlavu a patu. Ale byl tam ten zájem.

Vzpomínám si, jak jsem ještě na základní škole rozepsal knihu. Byl to sci-fi román o mimozemšťanovi, který umí měnit podobu. Přistál na Zemi, aby zjistil úroveň hrozby, které může jeho civilizace čelit. Shoda okolností ho připlete do řady situací, ve kterých se ale projeví jeho morální kompas – zachránit vše živé, bez ohledu na planetu narození. Napsal jsem tři kapitoly a pak.. Už ani nevím. Asi jsem musel psál nějaký referát na Přemyslovce.

Psaní byla moje první placená práce (když nebudu počítat vykládání potravin v místní samoobsluze). Psal jsem newslettery a webové články pro jeden HR projekt. Bavilo mě to téma? Ne. Přišlo mi boží, že někdo platí za moje nápady? Nejvíc. Mezitím jsem si pořád psal na svůj online blog. Ten se nějakou náhodou musel dostat do redakce webu psychologie.cz, protože jich několik publikovali – pár jsem jich napsal exkluzivně jen pro ně.

Dívat se na tohle všechno zpětně je zajímavý mentální cvičení. Napadá mě totiž – proč si s tím kdy přestal? Kloudnou odpověď nemám, snad jen, že mi to nikdy nepřišlo jako „dospělý“ zaměstnání. Pff. Prázdný textový editor a pulzující kurzor jsem vyměnil za časové harmonogramy, kalendář plný schůzek a nudnou administrativu. A do teď nedokážu říct proč.

Když jsem se dnes procházel lesem, přemýšlel jsem nad tím, co mě kdy skutečně bavilo. Pokud máte ADHD jako já (nebo znáte někoho ve vašem okolí), je otázka zájmu a zálib skutečně klíčová. Dráty v mojí hlavě mi nedovolí dlouho zůstat u něčeho, co mě nenaplňuje. A tam, ve spleti kořenů, mi to došlo – bylo to psaní. A asi i vždycky bude.

Zkusím tedy experiment. Budu psát, sám pro sebe, do šuplíku (rozuměj na tento web) a třeba se to časem chytne. Třeba ne, třeba si uvědomím, že se psaním skutečně nedá živit. Ale aspoň jsem to zkusil.

Zítra čau!